Mé zkušenosti z líhnutím papoušků

            Úvodem bych chtěl podotknout, že obsah článku se opírá „pouze“ o mé desetileté zkušenosti s líhnutím loriů i jiných větších druhů papoušků, se kterými nemusí někteří zcela souhlasit. K napsání tohoto článku mě vedla pravdivá skutečnost, že málo chovatelů, kteří se zabývají líhnutím papoušků, jsou ochotni sdělit informace, které jsou k dosažení úspěšného chovu podstatné, ne však na100% v domácích podmínkách….

            Před 10-ti lety jsem si pořídil první lorie od pana Petra Adamčíka. Byl to sestavený chovný pár loriů mnohobarvých horských (Trichoglossus haematodus moluccanus). Vejce vždy dobře vyseděli, ale po 15-cti dnech jsem musel mláďata odebrat a ručně dokrmit, nebo´t je rodiče vždy zcela oškubali. Tato událost mě donutila k tomu, pořídit odchovnu, protože takto stará mláďata potřebují určitou teplotu pro svůj zdárný vývoj. V tu dobu se u nás na trhu žádné odchovny neobjevovali, a tak mi nezbylo nic jiného, než si poradit s tím co bylo k dispozici.

            Shodou okolností nám tu dobu vypověděl službu 50litrový mrazák.Bedna byla jako nová, dobře izolovala teplotu a nebyla příliš velká. Vyvrtal jsem do ní otvory, nainstaloval žárovku a doma našel termostat, který jsem kdysi používal do akvárií na udržování teploty. Termostat měl průběžné dohřívání, takže mláďata neobtěžovalo žádné blikání žárovky. Vlákna pouze jemně žhavila a spotřeba byla taktéž velmi nízká, asi kolem 25 a30 W. Tímto způsobem jsem odchoval mnoho mláďat a lze říct, že docela úspěšně. Po nějaké době jsem si pořídil i jiné druhy loriů a časem začaly první problémy s líhnutím mláďat pod rodiči. Některé páry sice vejce snesly, ale sedět odmítaly, nebo z důvodu vyrušení vejce opustily. Nezbylo nic jiného, než začít přemýšlet, jak docílit odchovu vlastními silami. Za tu delší dobu, co jsem odchovával odebraná mláďata, jsem vysledoval, že teplota v inkubátoru je docela stabilní, asi plus mínus 0,3 stupně. A vlhkost kolem 55%. Teploměr jsem použil rtuťový, běžně dostupný v obchodech. Po pěti dnech se ve vejcích objevily první náznaky zárodků,malé žilky,které se každým dnem rozrůstaly. Devátý den se začal vytvářet docela zřetelné viditelný střed zárodku.

            Vejce jsem obracel 4krát denně přes špičku a jednou za 4 dny jsem doléval misku pod roštem. V poslední třetině inkubace se vajíčka zatáhla, takže při prosvícení již nebyl vidět žádný vývoj. A tak jsem jen čekal, jak to vše dopadne. K mému údivu se po 20 dnech začalo klubat první mládě. Nejprve se objevila malá vystouplá prasklina, která se po hodině zvětšovala, po 10 hodinách už bylo slyšet první zapípání a po 15 hodinách se mládě zcela zbavilo skořápky.

            Při další snůšce loriů, kteří na vejcích neseděli, jsem vejce odebral a vložil do inkubátoru.Opakoval jsem proces líhnutí jako u agapornisů. Po sedmi dnech se ve vejcích začaly objevovat první žilky, což mne velmi potěšilo. Asi po 15 dnech zárodek v jednom z vajíček odumřel. Poznal jsem to tak, že zárodek při prosvícení byl vždy na jedné straně vajíčka a nebyly vidět žádné pohyby srdce. Taky barva zárodku nebyla jasně červená a začínala tmavnout. Druhé mládě se začalo líhnout po 26 dnech, ale průběh líhnutí nebyl zcela v pořádku, protože se mládě 2 dny nemohlo osvobodit ze sevření skořápky a uhynulo. To  byl další důvod k zamyšlení, co bylo  špatně.

            Tak jsem se zaměřil na topné těleso, kterým byla žárovka. Musíme vycházet z toho,jak se mláďata líhnou pod rodiči.První dedukce byla světelné záření. Vajíčka jsou pod samicí téměř ve tmě, takže jsem žárovku musel vyměnit za jiné topné těleso, které světelné záření nevydává. To byl dost velký problém,  kde takové těleso vzít. V té době na trhu nebylo žádné, které by odpovídalo watáži a velikosti tak,  aby se dalo do líhně dobře umístit. Je pravda, že se jako topidlo používal odporový drát, ten však byl na dosažené waty příliš dlouhý, jeho instalace příliš složitá a z hlediska bezpečnosti také nic moc hlavně k vůli vlhkosti, která se v líhni udržuje.

            Po čase se mi dostalo pod ruku těleso od jogurtovače , které tady poblíž vyráběla jedna firma. Toto těleso mělo 50w a rozměr  40 x 45 mm, což bylo optimální. Taky topná plocha nebyla příliš mohutná, takže těleso se rychle nahřálo a rychle chladlo, což je základní požadovaná vlastnost, aby se v líhni udržela co nejoptimálnější teplota. Když je těleso příliš objemné, o to déle trvá nahřátí a zchladnutí, takže teplota v líhni je dosti kolísavá a výsledný efekt špatný.

            Po instalaci dvou těles do líhně jsem ji řádně odzkoušel a nasadil první 2 vejce. Vývoj zárodku probíhal úspěšně a po 25 dnech se vylíhlo první mládě. Byl to pro mne velký úspěch, a tak jsem čekal, co se stane s druhým vajíčkem.

            To se začalo klubat 40 hodin po prvním, ale bohužel k mé smůle a hlavně nezkušenosti mládě odumřelo napůl rozklubané.

            Nastalo další období bádání, proč se tomu tak stalo. Rozklubané mládě bylo po rozloupnutí oschlé a vykazovalo známky nedostatečné vlhkosti. Proto jsem se začal zajímat o zahraniční literaturu, ve které se ale také moc informací o líhnutí neobjevovalo. Přece jen jsem tam občas něco našel. Vyčetl jsem, že při konečné fázi líhnutí se má vlhkost pohybovat okolo 70% a že někteří chovatelé vejce rosí asi 3 dny před předpokládaným líhnutím.

            Při dalším líhnutí jsem zvýšil vlhkost při poslední čtvrtině líhnutí. Vejce jsem 1 až 2x jemně zkropil. Výsledek byl takový, že první mládě se vylíhlo bez problémů, ale bylo na něm vidět, že bylo silně zavodněno. Za týden mělo naběhlou zvodnatělou kůži a celé bylo oteklé. Druhé mládě se nevylíhlo vůbec. Po třech dnech jsem vejce rozloupl a bylo mi jasné, že rosení vajíček nebylo šťastné řešení. Při dalším nasazení vajec jsem udržoval vlhkost 55 % a pět dnů před předpokládaným líhnutím jsem zvýšil vlhkost asi na 65 %. Tentokrát už to vyšlo a mláďata se vyklubala obě zdravá. Tak jsem si myslel, že mám vyhráno a že to půjde dál již bez problémů.

            Asi dvě hnízda se zdařila 100 %, ale poté nastal zvrat. Několikrát se mi stalo, že se nevylíhlo druhé vajíčko. První bylo vždy v pořádku, ale druhé se buď nezačalo vůbec klubat, nebo v polovině klubání odumřelo, a tím nastala další otázka proč. Jednou z několika příčin byla zvědavost. Časté prosvěcování a poslouchání pípání mláďat ve vajíčku mláděti rozhodně nesvědčí. To vejce, které jsem při klubání poslouchal, abych mu mohl v případě že by bylo slabé, pomoci ze skořápky , se vždy vylíhlo. Ale tím, že jsem neustále otevíral líheň , se měnila konstantní vlhkost i teplota. I když u teploty to není tak vážné, protože zárodek už je dostatečně velký na to, aby si ta tu chvíli udržel svou teplotu. Další záležitostí je, že při prvním nadechnutí mládě, které se právě rozklubává, může dojít k úmrtí z důvodu prudkého poklesu teploty při otevření líhně. Takže má zásada je – vejce prosvěcuji maximálně 2 až 3x za dobu líhnutí, a to po sedmi dnech, abych zjistil, zda je vejce oplozené, a pak si asi po druhé třetině inkubace, kdy by se měl zárodek zvětšovat na tolik, že už přestává být vidět srdce a je vidět pouze tmavý, zaplněný prostor a vzduchová mezera u paty vejce.

Jestliže se ke konci inkubace začíná mezera zvětšovat, zárodek pravděpodobně odumřel. Taktéž změna polohy vzduchové komory signalizuje, že se děje něco špatného. Další špatný případ je, když vejce na pohled začíná flekatět a je chladnější než vejce zdravé. To bývá většinou vlivem napadnutí cizorodými bakteriemi. V další fázi vývoje mé líhně jsem proto učinil nezbytná opatření. Do líhně jsem nainstaloval ventilátor, který jsem umístil tak, aby vzduch co nejlépe cirkuloval a také abych eliminoval veškeré otřesy, způsobené ventilátorem. Zavěsil jsem ho ke stropu inkubátoru na měkké pružné gumičky, které vibrace eliminovaly. Ventilátor je velkou výhodou, teplota v něm je všude dostatečně stejná a vlhkost taktéž. Při ventilátoru líhnu na teplotě 37 stupňů v toleranci +0,3°C/-0 °C a vlhkosti stejně jako bez ventilátoru. Eliminace dalších nežádoucích faktorů spočívá v tom, že by měla být k dispozici takzvaná dolíheň, v ní je 36,8°C, kde s ním můžu manipulovat, a tak neublížím vejci druhému. Osvědčilo se mi do vody v druhé líhni přidat asi2-3 kapky octa na 1 litr vody. Vypařováním vody částečně nasycené octem  se stane skořápka měkčí a mládě má jednodušší proklubání. Ovšem koncentrace octa se nesmí přehnat. Vůbec nejčastějším problémem bývá konečná fáze líhnutí. Často se stává, že mládě dlouho pípá a nemůže se dostat ze skořápky ven. Zkoušel jsem všechny možné techniky, jak mu pomoci při klubání pinzetou nebo dodatečné zvlhčení, ale nejvíce se mi osvědčilo když do jedné ruky uchopím vejce a palcem druhé ruky začnu nehtem po obvodu šířky vajíčka pomalu a jemně promačkávat skořápku tak, aby jemně popraskala, ale abych neprotrhl  blánu. Po tomto zákroku bývá mládě zhruba do 3-4 hodin zcela vyklubáno. Kdy se má k tomuto zákroku přistoupit, je sporné. Nesmí to být příliš brzy, jinak se může stát, že mládě ještě nemá strávený žloutkový váček. Jakmile to uděláme pozdě,  mládě nemá sílu přežít, neboť je vyčerpané. U loriů to odhaduji podle času, od prvního zapípání 20 – 24 hodin. Jakmile se ozývání mláděte začne zeslabovat , je nejvyšší čas přistoupit k zákroku. Důležitým ukazatelem je taktéž postup praskající skořápky. To jsou dva faktory, podle kterých se řídím, když přestane pokračovat praskání skořápky a začíná slábnout pípání. Tehdy přistupuji k popsanému zákroku. V jednom případě se mi stalo, že jsem vejce rozloupl příliš brzy. Mládě sice žilo, ale nemělo dobře strávená žloutkový váček, takže nastal problém, jak a na jaký podklad ho umístit, aby se žloutkový váček přischnutím na podložku neutrhl. Mládě jsem vložil do malé, umělohmotné misky, u které jsem dno jemně potřel vazelínovou emulzí, která se ve zdravotnictví používá jako základní surovina pro různé masti.  Vlhkost jsem zvýšil na 75 – 80 %. Po dobu než se váček vstřebal, jsem mládě nekrmil. Asi po 5 hodinách došlo ke vstřebání váčku. Mládě jsem umístil do misky s ubrouskem a začal normálně krmit.

            Jedna z dalších chyb, které jsem v minulosti dělal, byla při líhnutí v poslední fázi, kdy se mládě začíná proklubávat. Po přemístění do druhého inkubátoru jsem dal vejce na misku, do které jsem snadno umístil na dno papírový ubrousek. Po třech hodinách se mládě ozývalo velmi slabě a dělení skořápky také ustalo, proto jsem přistoupil k rozloupnutí skořápky. Mládě sice přežilo, ale bylo dehydrované a slabé, když v inkubátoru byla vlhkost 65 – 70 %.

            Při dolíhnutí druhého vejce jsem místo misky s ubrouskem použil umělohmotné sítko. Mládě se vyklubalo bez problémů. Dle mé úvahy, jakýkoli podklad, ať je to ubrousek, nebo hadřík, které jsem viděl dávat i u jiných chovatelů, natahují vlhkost z vejce a pravděpodobně z tohoto důvodu se rozklubání pozastaví.

            Další podstatná část je obracení vajec v líhni. To je kapitola, kterou jsem také dost dlouho řešil. Před několika lety se mi do rukou dostala továrně vyráběná, malá líheň, kterou jsem dostal zapůjčenou k vyzkoušení. Měla automatické obracení vajec způsobem naklápění o 45 °na každou stranu. Zkusil jsem na ni líhnout dva charmosiny červenoboké (Charmosina placentis). Bohužel bez úspěchu.

            To samé mi sdělil i kamarád chovatel z Prahy, že v této líhni nemůže dosáhnout úspěchu. Již v počátku líhnutí se mi zdálo, že naklápění nemůže být dostatečné, tak jsem při třetím pokusu začal navíc třikrát denně vejce ručně obracet. Výsledek byl pozitivní, obě mláďata se úspěšně vylíhla.

            Ale při obracení, které provádím čtyřikrát denně, se dostává vajíčko do kontaktu s rukou a myslím si , že to není pro zárodek příliš vhodné. Když ruce jakkoliv omyji, bakterie z lidského těla určitě nemají blahodárný vliv na zárodky.

            Někdo může oponovat tím, že vejce pod rodiči jsou velmi znečištěna  a mláďata se bez problémů vylíhnou. Jenomže to znečištění pochází od rodičů, kteří jsou stejného druhu a mají na sobě bakterie , které jim neublíží, kdežto naše bakterie jsou pro ně cizorodé a tím i nebezpečné. Proto jsem si sestavil obracení na válečky, a tím tak častý přímí kontakt eliminuji na minimum.  Procentuální výsledek líhnivosti se zvýšil, manipulace s vejci je rychlejší a odpadá možnost mechanického poškození vajec.

            Další problém je regulování a udržování vlhkosti vzduchu v inkubátoru. Jde regulovat více způsoby – doplňováním misek, kropením podlahy líhně nebo uzavíráním větracích otvorů.

            Já osobně používám uzavírání větracích otvorů, což si myslím, že je nepraktičtější.

Dnes jsou líhně, kde je vše zařízeno automaticky. Bohužel pro nás smrtelníky je to věc mnohdy nedostupná, jejich cena se pohybuje okolo několika desítek tisíc korun.

            Další nezanedbatelný faktor je hygiena líhně. Líheň by měla být před každým novým líhnutím řádně vymyta a dezinfikována, aby se vyloučil vliv pomnožených bakterií při předchozím líhnutí. Proto je dobré, aby líheň byla dobře omyvatelná s nenasákavými částmi a povrchem. Vše co mám v líhni umístěno je z oceli.

            Co dodat k závěru? Jak už jsem na začátku řekl, může mít někdo s odborníků námitky či připomínky. Já to však neprezentuji jako vědecky podloženo, ale podloženo desetiletou praxí, která byla provázena i mnoha chybami, které jsem se snažil při každém dalším pokusu vyloučit.